Společenské fenomény a film: Reflexe nemoci AIDS v americké kinematografii devadesátých let

V průběhu devadesátých let v Americe vzniklo mnoho filmů/seriálů, které nemoc AIDS a vir HIV tematizovaly na různých úrovních, postoj k problému se často odvíjel pochopitelně i od produkčního prostředí, v kterém snímky vznikaly. Výrazný vliv na prezentaci problému měl kulturní background každého snímku, nicméně, na rozdíl od evropské kinematografie, si americký film musel projít dlouhou cestou, než se tato kontroverzní tematika v audiovizuální kultuře objevila. Na dvou různých typech snímků, které v textu budou rozebírány (Philadelphia a Kids) a jejich způsobu uvedení je také patrný vývoj přístupu, který k problému zaujímali filmaři i americká veřejnost.

Zatímco zástupci evropských kinematografií tematiku HIV začínají akcentovat i poměrně nekonvenčními způsoby už v průběhu osmdesátých let snímky jako jsou Zlá krev nebo film Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, Američané zpočátku k reflexi tohoto fenoménu přistupují poněkud nesměle. S výjimkou výstražných dokumentárních filmů a přehlédnutelných televizních snímků (Časný mráz, 1985) není smrtelná choroba ve filmech přítomná ani zdaleka tolik, jako ve společnosti. Na půdu amerického filmového průmyslu AIDS poprvé výrazněji vstoupil v roce 1992 při 64. ročníku předávání cen akademie, kdy si sošku za nejlepší původní píseň měli odnést skladatelé hudby pro animovaný film Kráska a zvíře, Alan Menken a Howard Ashman.[1] Pro cenu si však přišel pouze jeden z dvojice, druhý jmenovaný byl totiž prvním oceněným v historii americké akademie, který zemřel v důsledku AIDS. Během ceremoniálu byla solidarita a lítost nad významnou ztrátou projevována mimo procítěné projevy i rudou stuhou, ostentativně připnutou na hrudi většiny přítomných. Akademie takto učinila klasický první krok, přijala nemoc jako problém, který se týká i filmového průmyslu, s notnou dávkou patosu vyjádřila pohnutí a pseudoreflexi, jak to od ní ostatně známe dodnes (viz její postoj k #metoo). Totiž povrchní vyjádření lítosti a přijetí problému za vlastní, ovšem bez zaujetí jednoznačného kritického postoje k situaci ve společnosti a filmovém průmyslu. Nevyhnutelně tedy musel přijít snímek, který by se k tématu postavil stejným způsobem a zasloužil si tak ocenění nejen od akademie, ale i od liberálních středostavovských vrstev, které zpravidla smýšlí podobně. Při témže ceremoniálu si Oscara za režii odnesl také Jonathan Demme (Mlčení jehňátek), který záhy začíná na takovém filmu pracovat.

Philadelphia je snímek zasazený do etablovaného a konvenčního prostředí právníků a soudních síní, kde se v duchu snímků jako Kdo seje vítr palčivé téma řeší na pozadí soudního procesu, kdy americká svobodomyslná justice nakonec vítězí nad zpátečnickými a nepřátelskými názory schematicky vykreslených konzervativců. Takovéto prostředí pak dává filmu prostor pro plamenné osvícené projevy, které americký národ ujistí o tom lepším v nich a zdánlivě ho podnítí k větší toleranci vůči diskriminovaným skupinám. Film však v reprezentaci AIDS nejde do hloubky, ke kořenům problémům společnosti, z které se diskriminace rodí. Hlavní hrdina (Tom Hanks), jako úspěšný právník, který do konce sil usilovně pracuje (podobně jako skladatel Howard Ashman), je figurkou zasazenou do vyšší střední třídy, s kterou se může liberální Američan sice setkat, snad i ztotožnit, nicméně takováto prezentace budí spíše blahosklonný soucit, než že by akcentovala daný problém jako celospolečenskou krizi. Navíc postava Denzela Washingtona téměř dává najevo, že je v pořádku mít předsudky a k diskriminovaným skupinám si postupně hledat cestu, ani ne tak na základě morálních předpokladů jako na základě americké ústavy a zákonů, které by měly podle snímku zastupovat svědomí každého člověka. Film tematicky klouže po povrchu jedné společenské skupiny, pro kterou je i určen, ale za svůj apel na toleranci vůči sexuálním menšinám a HIV pozitivním lidem si vysloužil mnohá ocenění [2] a nastartoval sérii podobně nastavených snímků, jako například Forrest Gump nebo film Miloše Formana Lid versus Larry Flynt.

Snímek Kids Larryho Clarka, který je typickým reprezentantem amerického nezávislého filmu (produkce Gus van Santa), po vzoru předešlých úspěchů nezávislých filmů s aspekty sexuální tematiky (Sex, lži a video, Mé soukromé Idaho,..) zdánlivě pracuje s HIV jako s exploatačním prvkem. Na rozdíl od Philadelphie ale nabízí realistický pohled na jádro problému a místo povzbudivé, utopické víry v lepší společnost, podtrhuje beznaděj a bezvýchodnost situace, jejíž duch Amerikou devadesátých let prostupoval. Film zobrazuje jeden den ze života amerických náctiletých, sociálně znevýhodněných a nepochopených pouličních delikventů, jejichž existenci si většinová společnost velmi často odmítá připustit, a pokud ano, opovrhuje jimi více než homosexuály. V tomto případě se však nejedná o žádné povzbuzení k soucitu, či dokonce toleranci. Jde o zobrazení paralelního světa, ke kterému máme tendenci být nevšímaví. Skupinka mladých, ve které cynický chlapec nevědomě šíří vir HIV neztělesňuje diskriminovanou skupinu, k níž by si spořádaný občan měl vybudovat empatii, jelikož proniká i do našich životů. Naopak, film tematizuje fakt, že podobné společenské problémy (HIV je v tomto smyslu možné chápat jako pouhý prostředek) nevychází z nenávisti nebo netolerance (ty jsou pouze důsledkem), ale z ignorace a nepochopení, které zde zpodobňují dospělé postavy, jejichž reprezentace ve filmu je doprovázena pomyslným mávnutím ruky. Mimo moralizující aspekt, kterým působí na mládež nalákanou do kina na prvoplánové zobrazení sexu, film akcentuje omezenost našeho vnímání a neschopnost vypozorování hlavních příčin problémů, které často krátkozrace přisuzujeme nejsnadnějším cílům v našem okolí (v případě HIV právě homosexuálům).

Porovnání těchto dvou snímků, které sice pracují se stejným tématem, ale zcela odlišně se staví jak k samotné nemoci, tak i společenské problematice, nám pomáhá pochopit situaci v americkém filmovém průmyslu, která ostatně beze změny funguje dodnes. Objeví-li se v americké společnosti (nebo ve filmovém průmyslu) jakákoliv kontroverze, v souboji produkce velkých studií na jedné straně a nezávislých tvůrců na straně druhé se role v podstatě obrací. Hollywood zpravidla řeší takové otázky velmi povrchně a předloží sérii filmů, která danou tématiku zcela exploatuje, přičemž metaforicky poplácá po rameni „uvědomělou“ americkou společnost i tvůrce, kteří měli dost odvahy dané téma reflektovat. Naproti tomu nezávislý film v takovém případě zůstává věrný zavedeným exploatačním prvkům v podobě sexuality, alkoholu a drog, na jejichž pozadí prezentuje ostře kritický postoj k pokrytecké populaci a danou problematiku vykresluje neotřele a bez přidaného patosu.

Valerie Coufalová

---

[1] předávání Oscara za nejlepší původní píseň; 1992; https://www.youtube.com/watch?v=Bntiz357OjM

[2] Oscarová píseň Streets of Philadelphia, Bruce Springsteen; https://www.youtube.com/watch?v=4z2DtNW79sQ