Berlínská zeď – její existence, dopad a pád

Existuje mnoho motivů vycházejících z historie, které jsou opakovaně převáděny do filmové podoby. V případě Německa se většinou jedná o témata z první či druhé světové války, jakožto výrazné události moderních dějin. O poznání méně je snímků, které pojednávají o poválečném období a které zároveň setrvají v obecném povědomí diváctva. Jedním z mezníků, které podstatně ovlivnily dějiny německého národa je jeho rozdělení berlínskou zdí a s tím spojený život v socialismu. Ze široké škály filmů s tímto námětem je jich subjektivně vybráno jen několik s určitou výpovědní hodnotu. Ve snímcích je na zeď pohlíženo několika různými způsoby.

Zeď je zpětně často radikálně nahlížena jako předěl mezi dobrým, uvolněným a přívětivým západem a špatným, nesvobodným východem. Toto černobílé stanovisko však zcela jistě nepanovalo vždy a u každého, a zejména s pádem zdi se mohlo v mnoha ohledech přerodit. Častokrát hlavně v mysli některých východních Němců, majících problém zvyknout si na nový režim, necítit se v něm ztraceně a dobře se mu přizpůsobit, i přestože během existence NDR toužili po změně. Toto tápání v životě nedávných východoněmeckých obyvatel paradoxně ukazuje režisér odchovaný Západním Německem, Wolfgang Becker. Ve svém filmu Goodbye, Lenin! odehrávajícím se během přelomového období na konci 80. let si k lepšímu pochopení rozdílů v životě na západě a východě dopomáhá zápletkou, kdy silně socialisticky založená matka prodělá infarkt po spatření policie, jenž odvádí jejího syna z rozehnané protirežimní demonstrace.

Po pádu zdi, který matka proležela v kómatu, nabírají činy protagonisty absurdní otáčky, jelikož se snaží matce ututlat, že NDR již neexistuje. Vědomí tohoto faktu by pro ní bylo s největší pravděpodobností smrtelným šokem. Změna režimu a pád zdi tak nutí hlavní postavu Alexandra mystifikovat v plném rozsahu; od televize, přes spotřební zboží, oblečení, až po totální převrácení reality (například inscenace reportáže, ve které se hrnou západní Němci na východ). Masivní westernizace mu to ale v lecčem ztěžuje a celkově rodině nepřináší jen pozitiva, jak by se mohlo z prvotních šťastných ohlasů zdát. Nestačí včas vyměnit životní úspory, které následně ztratí hodnotu; zásah z finanční stránky. Starší sestra Alexandra přestává se školou a namísto toho jde pracovat do Burger Kingu; zásah do vzdělání pod příslibem lehce vydělaných peněz bez potřebné praxe. Podobně utrží rodina ještě několik ran. Souběžně film dobře mapuje prosazování západního konzumu a popkultury na chudší straně zdi. Ukazuje například vyprázdnění východních obchodů a jejich vyplnění širokou nabídkou západního zboží takřka ze dne na den, stejně jako prosazování satelitních televizí a podobně.

V některých případech ale berlínská zeď nemusela vyvolávat silnou emocionální odezvu či velký zásah do každodenního života. Někteří obyvatelé na ni mohli pohlížet jako na neprostupnou, ale hotovou věc, která zkrátka stojí a jen tak nespadne. Režisér Leander Haußmann se narodil těsně před jejím postavením, a vyrůstal v již ohraničeném východním prostoru a stát bez zdi či za zdí neměl do svých třiceti let příležitost poznat. Tento fakt se zdá být reflektován ve Sluneční ulici, jejíž děj je situován do do titulní ulice v těsné blízkosti zdi, kterou střežená betonová hranice rozděluje. Postavy tak mají možnost alespoň nahlédnout z balkonů na jiný svět, posetý logy západních korporací, který je tak lákavý svou popkulturou, a to zejména hudebním odvětvím. Na triku hlavního hrdiny se vyjímá podomácku vyrobený nápis „Rock & Pop“, v jeho pokoji jsou vylepeny plakáty zahraničních kapel. Nejupřímnější pocity ohledně rozdělení národa tak pramení snad jen z nedostatku dobré muziky[1]. Tento hudební motiv filmu navádí jak ke srovnání s českým filmem Ondřeje Trojana, Občanský průkaz,[2] tak s filmem z polské produkce, Yesterday. Fungují na stejném principu mentálního úniku mladých lidí od komunistického režimu pomocí hudby, kterou zastupují zejména The Beatles a Rolling Stones. Režim samotný je ve Sluneční ulici víceméně uvolněný, policie neslouží vyloženě jako hrozba a zeď funguje de facto jen jako pasová kontrola či občasná výzva ke komickému pašování legálních věcí.

Žánrově jsou filmy heterogenní povahy, což může být patrné již ze stručného popisu filmů. Filmaři se o poměrně temném období nezdráhají točit komedie. Nejvýraznější komediální znaky jsou na styl snímků Goodbye, Lenin! a Sluneční ulice ale podivně našroubovány. V prvním filmu se tyto prvky objevují v podobě zrychlených, groteskně působících scén, ve druhém jde zase o větší podobnost s fyzicky založenými gagy s porcí dortu v obličeji. Goodbye, Lenin! však zasazuje okrajovou komediálnost do o poznání více dramatického kontextu. V dalších filmech je stavba zdi pouze politickým aktem. Takto ji zobrazuje například Most špionů, drama, založené na skutečných událostech, jenž nás uvádí do prostředí soudních síní a ambasád, které napomáhají k lepší představě o zdlouhavých, ale zásadních vyjednáváních či špionážních praktikách. Zatímco německé Životy těch druhých na skutečných událostech založené nejsou, ukazují právě skrz špionážní prostředí mnohem silněji lidskou stránku věci, schovanou za praktikami tajné policie Stasi.

Na základě jak zmiňovaných, tak dále dohledaných filmů lze vypozorovat, že režiséři zemí východního bloku vyprodukovali v poměrně krátkém časovém rozmezí po konci socialismu několikero komedií. Ať už jde o německou Sonnenallee, české Pelíšky či polské Yesterday. Komedie mohou být brány jako oklepání z traumat, uvolnění napětí, které bylo přítomné několik desítek let anebo odlehčení od bolestí, způsobené tvrdým režimem. Postupem času však atmosféra filmů o předešlém režimu výrazně zhořkla a nastupují filmy, které ukazují pravou, šedou realitu tehdejší doby od tvůrců, kteří se již rozhodli zahrát o tématu na vážnější strunu. K takovým filmům lze mimo Životy těch druhých a amerického Mostu špionů přiřadit thrillery jako Pouta (ČR, 2009), nebo 80 milionů (Polsko, 2011).

Filmy o bývalém režimu vykazují jistý aspekt tzv. ostalgie. Pokud tento trend vyložíme jako stesk po životě v NDR, je nejviditelnější v Goodbye, Lenin! Nejsou sice zcela jasně předkládány pozitiva východoněmeckého života, ale jsou patrné rozdíly v nastavení dvou států, kdy po srovnání vyjde lépe Východní Německo. Pokud však chápeme ostalgii podle jiných výkladů, a to jako reakci ze strany západních Němců, kteří očerňují stát druhý, viní ho za velké zločiny minulosti a nahlíží na něj jako na ten horší z dvou částí Německa, postřehneme trend v Sonnenallee, kdy se chodí západní Němci dívat přes zeď na Východňáky jako do zoo, posmívají se jim a novináři z „nepřátelského tisku“ je v západních novinách zostuzují. V jistém smyslu by ale mohla být ostalgie už jen fakt, že se filmy o daném období točí, a ne vše je v nich vyobrazeno negativně, anebo je snad ostalgií dlouhodobá konzumace tohoto tématu, jako v případě seriálu Vyprávěj, který předkládá epizodickou formou radosti i neduhy za komunistické vlády?

Marie Padevětová

---

[1] Významnost hudebního motivu je patrná již z traileru filmu.

[2] Stejně jako z traileru na Občanský průkaz.