Beatles: zobrazení popkulturní ikony

Mezi hudebními filmy najdeme mnoho snímků rozličné kvality, vážnosti a přístupu k hudbě. Diváckým lákadlem se často stává účinkující soudobá hvězda hudebního průmyslu, hned několik filmů pak vzniklo přímo jako propagace interpreta nebo skupiny. V padesátých a šedesátých letech například Elvis Presley účinkoval i ve třech propagačních snímcích do roka. Většinou šlo o tuctové muzikály, kde populární zpěvák a sexuální symbol v roli náhodného mladíka získal srdce krásné dívky pomocí rvaček se soky a rock’n’rollu. Ačkoliv byl Presley jako herec v exploatačních snímcích asi nejaktivnější, nebyl zdaleka sám. Pokud hledáme někoho, kdo změnil schéma hudebních exploatačních snímků a ovlivnil současníky a následovníky na dalších padesát let, musíme se přesunout na druhou stranu Atlantiku.

V době, kdy se k filmu dostávají Beatles, mají za sebou pouhé dvě desky, obě z roku 1963. V nízkonákladovém Perném dnu (A Hard day’s night; 1964) se americké studio United Artists rozhodlo pokud možno vydělat na vycházejících hvězdách s nejistou budoucí kariérou. Komerční i kritický úspěch Perného dnu však předčil očekávání studia. První z rozhodnutí, které inspirovaly novou éru hudebních filmů (jako třeba Rock’n’roll High School s Ramones ), bylo že Beatles budou v Perném dnu hrát sami sebe. Čtyři obyčejní kluci, kteří jsou spolu v kapele, skvěle se baví a hrají při tom své písně. Každý z “brouků” má jinou osobnost, odpovídající představám zveřejňovaným v novinách - od cynického lamače dívčích srdcí Johna Lennona po bláznivého ale milého a obětavého Ringo Starra.

Jednoduchý příběh filmu o dnu v životě kapely (komplikovaném postavou zlomyslného Paulova dědečka) vlastně kopíruje hudebníkům-nehercům známé kočování po hotelových pokojích s přestávkami na nahrávání a tiskové konference. Na těch uplatní stručné vtipné odpovědi, z nichž některé dříve členové skutečně řekli Například Ringo Starr v úryvku z tiskové konference v traileru používá slovní hříčku “I’m a mocker”. Tu již dříve řekl doopravdy v

hudebním pořadu Ready, steady, go!.

Celým filmem prostupuje motiv pohybu, ať jde o pohyb kamery, členů kapely nebo jejich poblázněných fanynek. I ten, kdo film neviděl, se pravděpodobně setkal s ikonickou úvodní scénou, kde za zvuků titulní písně trojice muzikantů klopýtá po nádraží zatímco se Paul McCartney s falešnými vousy schovává za noviny. Při zhlédnutí traileru na remasterovanou verzi, který obsahuje kus této a další scény, vidíme, že nejde pouze o útěk před slávou. Beatles představují určitou revoltu mladé generace, plné elánu, která se odmítá podřizovat autoritám, ať už v podobě manažera Norma nebo usedlého gentlemana ve vlaku, který “za ně vybojoval válku”. Komerční snímek o čtyřech mužích v oblecích na míru, tak zobrazuje i rebélii šedesátých let a částečně předznamenává hnutí hippies.

Popkulturní status skupiny v Perném dnu utvrzují zejména zástupy fanynek, ale i zakomponování televize. Závěrečná montáž koncertu je přenášená televizí a v několika záběrech vidíme, jak neurotický režisér (Victor Spinetti) sleduje Beatles na obrazovce v technickém zázemí. Právě před budovou televize se postávajícím fanynkám Paulův dědeček snaží prodávat zfalšované podpisy, zatímco uvnitř Lennon flirtuje s tanečnicemi v maskérně. Beatles zde nejsou “pouhými” insidery průmyslu, sami nové trendy určují. Asi nejvýraznější scénou je v tomto případě moment, kdy se George Harrison zatoulá do špatného oddělení a má za úkol vyjádřit se k novým návrhům “mladé módy”.

S trochou nadsázky můžeme říct, že jakmile si Beatles tuto pověst vybudovali, přestávají na ní lpět. V následujícím snímku Pomoc! (Help!; 1965) opouští fanynky, televizi a koncerty. Místo toho se náhodně ocitají v exotických exteriérech nebo hrají po zkušebnách a doma. Přesto jsou známí i v Indii, odkud fanynka pošle darem Ringovi obětní prsten. Poznávají je inspektoři Scotland Yardu i tetky na ulici. Jejich celosvětová sláva je prezentována jako jasný fakt, který nepotřebuje k potvrzení zástupy ječících dívek.

Help! rozvíjí do absurdních rozměrů představu Beatles jako jedné rodinky čtyř svobodných přátel (jako když hned v první scéně po titulcích naznačuje, že i v běžném životě bydlí společně v jediné místnosti). Přemíra a absurdita prostupují celým filmem od mizanscény přes humor po logiku příběhu. Vyšší rozpočet tvůrcům umožnil kromě natáčení v zahraničí i parodování dalšího významného dobového fenoménu - Bondovek. Už jen trailer nám slibuje komedii plnou akce a intrik v převlecích - proskakování okny, George Harrisona jako akčního hrdinu na střeše auta a mnoho zákeřných protivníků včetně šílených mocichtivých vědců. Asi nejvýraznější inspirace agentem 007 je scéna automobilové honičky, kde Indové jedou vylepšeným špionským vozidlem (obsahuje pasti jako vystřelovací napínáčky na sabotáž pneumatik) a přímo slyšíme hudbu nápadně připomínající tu z Bondovek. Režisér Richard Lester jako by od Perného dne zapomněl, že spolupracuje s hudebníky, nikoliv komiky (nebo vůbec herci).

Pochybné přijetí filmu a vlastní nespokojenost Beatles se snímkem přišly v době, kdy se beatlemánie stala nesnesitelnou. Reakcí skupiny byl konec koncertů a ponor do studiových experimentů. Pod alter egem Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band nahráli stejnojmenné album obsahující některé skladby později využité ve Žluté ponorce (Yellow submarine; 1968). V animovaném filmu natočeném na základě McCartneyho dětské písně vlastně Beatles až na závěrečné cameo nehrají. I jejich postavy jsou dabovány jinými herci a velká část písní není nová. Na samotné desce vydané s filmem je celá druhá strana od George Martina. Přesto se film setkal s velkým ohlasem i díky přijetí u uživatelů drog, zejména psychedelik. Ačkoliv je Žlutá ponorka vlastně slepenec slovních hříček a hudebních segmentů, je dodnes vyzdvihována za hravou animaci, odpoutanou od reálného světa a nabízející pro každou píseň vlastní výtvarnou koncepci (viz. porovnání sestřihu Yellow Submarine a videa z filmu na píseň Eleanor Rigby).

Kromě těchto tří celovečerních snímků Beatles účinkovali v bezpočtu dalších filmů, pořadů a

videoklipů. Jejich první videa (například video k písni We can work it out) byly jednoduché kopie vystoupení v populárních hudebních pořadech jako Ready, steady, go!, Top of the Pops nebo The Ed Sullivan show (viz živé vystoupení na Can’t buy me love). Počítalo se totiž, že videa by se v těchto pořadech pouštěla jako vsuvka v dobách, kdy by byla skupina příliš zaneprázdněna na živé vystoupení. Beatles nebyli zdaleka první, kdo těchto klipů využíval, ale činili tak nejsystematičtěji. Hudební experimenty se navíc později přenesly i na videa. I poměrně klasická skladba George Harrisona Something využívá na promo videa neobvyklých vizuálních efektů, ale hlavní vliv experimentálních snímků je nejvíce vidět u písní spojených s halucinogeny jako Strawberry Fields Forever a A Day in Life. Ty už nevyužívají ani předstírání zpěvu nebo klasické rozložení kapely, ale spíše zobrazují surreálné výjevy navozující atmosféru písně, kde místy figurují hudební nástroje. Přesto tato videa i hudební výstupy v uvedených filmech pomohly definovat dnešní podobu běžných videoklipů.

Pavlína Koulová